Červen 2012

I'm starting with the man in the mirror

28. června 2012 v 17:38 | Loui |  Zpovědníček
... Myslím, že tyhle slova mám vpálené v mozku od té doby, co jsem pochopila, co doopravdy znamenají. A od té doby se také mnohé změnilo. Víte, pohledu do zrcadla jsem se od mala vyhýbala. Když jsem byla malá, tak to bylo proto, že jsem se bála pohledu na můj zevnějšek; křívé zuby a nehezkou postavu. V pozdějším věku jsem se do zrcadla dívala, jen chvíli abych zhodnotila jestli můžu vůbec vylézt mezi lidi. Za těch pár let jsem zjistila, že pokud se nebudu líbit sama sobě, nebudu se líbit ani ostatním. Teď se dívám do zrcadla abych zjistila, jestli na mě jde vidět únava, znechucení, zuřivost, nebo jakákoliv jiná emoce. Už to není o tom jak vypadám, ale jaký člověk se ze mě stal. A pravdě někdy není lehké koukat do očí.
Co můžu říct, tak jsem velice rychle přišla o všechny iluze, které jsem měla. Ale to nevadí.
Příliš dlouho jsem, žila s fantaziemi a malováním vzdušných zámků, takže je na čase ze sebou něco udělat. Teď když žiju v anglii, starám se o děti, uklízím barák, starám se sama o sebe a potkávám nové lidi si stavím jiné hodnotové žebříčky.
Táhne mi na dvacet jedna, není to moc, ale když si to tak vezmu má matka mě právě v tomto věku počala a já mám za sebou maximalně jeden dlouhodobý vztah. Jsem dost inteligentní na to, abych teď "chtěla děti", ale najít si partnera se kterým bych možná za pár let ty děti měla, by bylo celkem fajn.
Ohledně vztahů, přátelství, sexu a dětí mám jasnou představu a taky příklad. Ne že zrovna v tom dobrém slova smyslu. Jsem si jistá, že právě práce au-pair mi ukázala čemu se ve vztazích a vychovávaní dětí vyhnout nebo v čem přitvrdit.
Co jsem tím vlastně chtěla říct? Defeinitivně se ze mě stal dospělý člověk.
Ne, že bych se o to někoho prosila, být dítě mi vyhovovalo. Ale ať už jsem si prošla opravdovým peklem, nebo ne. Loui, která tu byla ještě před čtyřmi měsíci je fuč. Trošku mi chybí, ale co s tím nadělám. Kdybych ji do svého života pustila zpátky, udělala bych hodně kroků zase nazpět a to já nechci.
Takže... Internet, kdysi býval mým nejlepším kamarádem. Už hodnou chvíli, díky bohu není. Mám reálné přátele. Ti co o mě stojí si mě vždycky najdou. A s těmi co to byla jen pouhá epizodka, mi to ani srdce netrhá.
Tenhle blog zůstává. Jen já tu budu o ještě trochu míň než jsem dosavaď byla.
Jestli se ptáte na Michaela. Hm... Na tuhle otázku si odpovězte sami. Dokázali by jste přestat milovat někoho takového?

Prázdniny v Ostravě - aneb jak zas straším v Londýně

17. června 2012 v 14:13 | Loui |  Zpovědníček
... jo jo, tejden už jsem zpět, ale nebyl čas se ozvat. No ale začneme po pořádku :D
29. 5. 2012 - mě Kelly hodila autem do Mill Hillu, a od tamtud, závisel můj život na mém smyslu pro orientaci. Což je velký risk. Už jen pro to, že jsme s Kelly koupily jízdenky a já myslela, že to je na bus a ona mi pak řekla, že musím na vlak, který mi jede za tři minuty :D:D:D No tak jsem popadla kufr a mašírovala si to teda na tu stanici. Když už jsem pokojně seděla ve vlaku, říkala jsem si, že sem tu nejhorší část přežila. Ale jak se tak dá očekávat, nic z mého předpokladu se nevyplinlo. Vlak totiž zastavil na mě povědomé zastávce a všichni co měli kufry se plahočily ven. Já měla prostě za to, že vysednu na konečné a pak tam bude nějaký svozák. Díy bohu, že jsem měla ten rozum se zeptat jedné stařenky, jestli musím vystoupit na této zastávce pokud chci jet na Luton. Ta mi to potvrdila a tak jsem kvapně vyhodila kufr z vlaku a co nejrychleji z něj vyskočila :D Po celou tu dobu jsem se pak oné stařenky držela. Byla to celkem příjemná paní, ale je fakt, že než jsem se autobusem dostali k Lutonu, měla jsem pořádně ošťouchnou paži. Teda... Ona mi vyprávěla svoje zážitky a vždy když si myslela, že řekla něco vtipného do mě drkla loktem. Nemluvě o tom, že měla příšerný přízvuk :D
Na letišti jsem tedy byla skoro o pět hodin dříve, jelikož Kelly později neměla čas, a tak jsem se tam hryzala nudou a modlila se ať z té klimatizace neonemocním. V 20:20 konečně otevřeli gate a já se plahočila skoro patnáct minut k pasovce. No sranda vám povím a to to letiště není tak velké jako v Praze. Tam jsme čekali skoro dvacet minut než nás pustili do odletové hali a v odletové hale jsme zase čekali dalších dvacet minut. Jestli si dokážete představit roztřeseného ratlíka, tak já jsem vypadala úplně stejně. Ač mi létání nečiní nějak zvláštní problém, vždycky si hluboce oddychnu když stojím nohama na zemi. Let proběhl poměrně v klidu, seděla jsem u okénka, takže jsem se kochala zapadajícím sluncem a pak usnula. Probral mně až pilot ohlašující, že budeme přistávat a já sem byla jak na jednom trni. Už za malou chvilku jsem měla spatřit moji milovanou Mulu, která na mě čekala neuvěřitelných deset hodin!
Po počátečním přivítání jsme začali hledat bus, který nás dopraví na hlavní nádraží. Jen ve skratce vám povím, že se nám v Praze podařila zabloudit. Nakonec jsme se skoro po hodině a půl podařilo dostat na hlavák. Který byl mimochodem do čtvrt na čtyři uzavřen. No chvilinku jsme vydržely sedět na patníku, pak jsme se ale rozhodli prubnout jestli nádraží je opravdu uzavřené. A nebylo. Nebyla tam ani noha. Tedy pokud nepočítám jeden starší pár, pár sekuriťáku a zaměstnance z Burger Kinga. Nikdo nás od tama nevyhodil díky bohu. Protože jsme měli ještě před sebou pár hodinové čekání na náš vlak do Ostravy, který jel až ve 4:17. Čekání nám zpříjemnila teplá snídaně a pak hurá do vlaku. Ukořistily jsme si kupéčko a rozvalily se na sedadla. Nevím jak Mula, ale já jsem nedokázala usnout, maximálně jsem podřimovala. Ale i tak cesta utekla rychle. Na nádraží už nás čekala mamča od Muli i s pejsánkem Bettynkou, která se z nás mohla radostí zbláznit. Holky mě odvezly k nám domů a vyšly se mnou až k nám do baráku. Nechtěli totiž přijít o to jak se budou tvářit rodiče až mě uvidí na prahu dveří.
A jelikož nebylo ani osm ráno. Můj příjezd se vydařil. Zvonila jsem jako šílenec než mi přišel otevřít rozespalý a slušně nasraný taťka, když mě uviděl a za mnou spatřil holky i s psíkem. Oněmněl úžasem. Potichu s rozpustilým úsměvem jsem ho objala a dala mu pusu. Dvakrát. A on stále nemohl najít řeč a vyjeveně čučel s otlakem od polštáře na tváři a rozcuchanými vlasy. Proklouzla jsem tedy mezi dveřma a hupsla jsem k mamce, která se štráchala z postele. Chvilku si mě nevěřícně prohlížela a pak se rozespalým hlasem zeptala - "Co tu děláš?" načež mě objala a začala ryčet :D Hotové drama. :D:D:D
Holky pak odešly s tím, že si ještě musí něco zařídit.
Já jsem pak rozhodla nejít spát. Pochopte po čtyřech měsících jsem konečně byla doma a něco tak hloupého jako spánek jsem prostě zrovna v tu chvíli nepotřebovala. Rodiče z mého překvapení byli sice stále v šoku, ale už jim pomaličku docházelo, že je jejich dceruška navštívila. Byla jsem zvědavá, co na mě řekne bratr. Jelikož před odjezdem, jsme byli absolutně normální sourozenci, co společně nemohli vydržet ani pět minut v jedné místnosti :D Nakonec když přišel, nebyl on jediný překvapený. Z mého pomalu patnáctilétého bratra se stává chlap jak hora, nemluvě o tom, že je skoro o hlavu větší než já (rozumově bohužel takové štěstí neměl). Takže mě objal se slovy "Segruš, co tu děláš?" a já si oddechla, že s ním zas až tak ta puberta netříská a neřekl mi, co tam otravuju :D
Nakonec jsem se s taťkou vydala na návštěvu k babičce. Která jak mě uviděla tak se rozbulela. Boha tolik slz, pro jednu návštěvu, ale tak alespoň, že to byli slzy štěstí. S babi jsme si vykládali dost dlouho, ale k večeru už začalo moje tělo stávkovat a já si musela jít lehnout. Taťka mě pak po hodině vzbudil, s tím, že jestli chci vyzvednout tetu z práce musíme vyrazit. Hodinový spánek ale nemohl vyrovnat skoro dvoudení spánkový deficit a já jako po pořádné opici si nemůžu vzpomenout, jak jsem se vlastně rozloučila s babičkou. Jediné na co jsi vzpomínám, je že jsem nemohla nohy narvat do bot, jak jsem je měla oteklé, takže jsem si je v autě musela sundat a promasírovat :D
Teta ze mě byla taky paf. Jeli jsme pak k nám domů a zase dlouho kecaly, chtěla jsem s tetou vydržet než jí pojede autobus domů, ale tentokrát potřeba spát mě opravdu dostihla, a tak jak jsem spadla do postele, tak jsem i okamžitě usnula.
Další dny byli hektické, první den jsme měli s mamčou nakupovací manii a na druhý den jsem zase šla nakupovat s taťkou. Kdy jsme šli do opravny obuvi abych měla večer v čem jít tančit a pak objížděli všechny možné elektra, abych si mohla koupit čtečku knih. Haha mám jí, a konečně mám přísun všelijakých knih u sebe! :D
Jak už jsem se zmínila, večer jsem pak šla tančít, a řeknu vám, divím se, že na druhý den mi nebylo špatně :D
Není se čím chlubit, ale za těch deset dní, co jsem byla v česku jsem se nechutně zlískala hned několikrát. A to jsem si přísahala, že pít moc nebudu. Takové přísahy jsou mi ale na nic, když zjistíte, že s každým koho znáte musíte jít pít. Kámoška si pak ze mě dělala srandu z toho, že mám prostě "picí povinnost", tak ať si nestěžuju a chlastám.
Poslední večer jsem ale ztrávila v kruhu rodiném a holkama, co mám ze všech nejradši. Takže to byla taková hezká tečka nakonec, už jsem se do Londýna vlastně i těšila, i když to znamenalo, znovu opustit rodinu.
Hm, ale jsem ráda, že jsem zpět. další pokračování mých radostí a strastí, vám dodám za nedlouho.
Teď jsem ale vyčerpaná. Jdu spát, snad mě to brzy přejde :-) protože zase žvejkám antibiotika a teplota furt ne a ne spadnout dolů, doufám, že se z toho brzo oklepu.